Vzhůru do nových světů...

Fenomén Star Treku se podle všeho začíná do počítačových her prodírat čím dál tím více. Svědčí o tom stále narůstající počet nově vytvářených titulů, jejichž námětem je právě onen svět veleúspěšného vesmírného seriálu, jehož součástí je i pěkná řádka celovečerních filmů. Ovšem ne každému, kdo se do vývoje startrekových her pustil, se dařilo. Jak jsme se už mohli přesvědčit, pouhý fakt, že hra disponuje oficiální licencí, nezaručuje vůbec nic, natož pak úspěch, a tak je dle mého názoru rozumné přistupovat ke všem hrám, které námětově čerpají z nějaké již existující předlohy, spíše skepticky. Jednak si tím člověk ušetří řadu zklamání a pak vždy je lepší být mile překvapen, než se zbůhdarma těšit několik měsíců, prakticky pro nic za nic. V tomto případě jsem ale udělal malou výjimku, protože jsem dopředu věděl, že půjde o real-time strategii kompletně obutou do 3D, a to už mě spolu se skutečností, že půjde o tak atraktivní prostředí, zkrátka nemohlo nechat chladným.

Páteří New Worlds je příběh, jehož historie se začíná odvíjet v roce 2292, tj. krátce po událostech filmu Star Trek V: The Final Frontier. Romulané v „Neutrální zóně“ (pásmo oddělující teritoria Federace, Klingonů a Romulanů) tajně testovali svůj projekt nové výbušniny pod krycím názvem „SHIVA“. Ne však tak tajně, aby se o tom ve Federaci a v Klingonském impériu nedozvěděli. Na místo pokusů dorazila jako první klingonská loď, kterou se Romulané v zápětí rozhodli zničit. Díky mistrovskému úhybnému manévru Klingonů však místo nepřátelského plavidla zasáhli „pouze“ svůj kontejner s výbušninou (projekt Shiva). Následná exploze způsobila časoprostorovou trhlinu, kterou se do Neutrální zóny dostaly z paralelního vesmíru cizí hvězdné soustavy a nové planety, zkrátka celý nový svět. Jedna ze soustav, která vykazovala mimořádně bohatá ložiska materiálů a surovin, dostala název „Tabula Rasa“, a právě tato oblast nového světa se stane předmětem zájmu všech tří soupeřících stran. Cílem každé z nich samozřejmě je ukrojit si z pomyslného koláče ten největší díl.

Nádherným intrem, které vás doslova navnadí na očekávání věcí příštích, ale končí jakákoli iluze o real-time strategii, kde budete ovládat vesmírná plavidla či známé bojové prostředky ze Star Treku. Až na pár výjimek totiž New Worlds obsahuje pouze jednotky, které byly vymyšleny jenom pro tuto hru, a bohužel všechny mají pozemní charakter se vznášedlovým pohonem. Zapomeňte tedy rovnou na letecké či snad vesmírné jednotky, New Worlds znamená pouze pozemní bitvu. Zde dostala pomyslná atraktivita prostředí těžkou ránu pod pás, protože jako hráči se chopíte iniciativy s naprosto neznámými jednotkami (na které si přesto Paramount vyhradil veškerá práva) a ke všemu ještě na cizí planetě. Jediné, co vám připomíná, že ještě hrajete Star Trek, je fakt, že si musíte vybrat, jestli budete hrát za Romulany, Klingony či Federaci.

Nicméně ani teď jsem ještě neklesal na mysli, neboť jsem nadále doufal, že i tak se z New Worlds vyklube dobrá strategie. Velmi mě totiž zaujala grafická stránka této hry. Při rozlišení 1024 x 768 vypadá všechno více než obstojně, zvláště pak vizuální efekty energetických zbraní jsou doslova lahůdkou. Naneštěstí ani zde mé nadšení netrvalo příliš dlouho. Ony již zmiňované pozemní jednotky totiž mají ještě jednu zápornou vlastnost. Prakticky je od sebe nelze rozeznat. A ze vzdálenějšího pohledu, který je nutný kvůli přehlednosti, skoro nevíte, kdo je kdo. Příčinou je univerzální design všech vozidel dané rasy, kdy se všechny jednotky vyznačují stejnou hranatostí tvarů, což způsobuje ono obtížné rozpoznávání. Navíc všechny vaše jednotky mají stejnou barvu, a to diferenciaci zrovna moc nepřidalo. Ještě štěstí, že alespoň nepřátelé mají odlišné barevné schéma.

Ovšem co mě s konečnou platností srazilo na kolena, byla práce s nastavováním pohledů. Zatímco úspěšné tituly na poli 3D strategií disponují funkcí, kdy si potřebný úhel, rotaci a zoom pohledu nastavíte myší během jedné nebo dvou vteřin, zde se dá rotace a zoom měnit pouze přes klávesnici, což je v dnešní době doslova opruz. Nejenže to nesmírně zdržuje, ale i citlivost takového nastavování stojí doslova za houby. Bohužel v setupu hry chybí jakákoliv možnost nadefinovat si tyto pokyny, a tak každému hráči nezbývá nic jiného než se podřídit. A co víc, úhel pohledu, který je aspoň pro mne velmi důležitý, pro jistotu nelze seřídit vůbec. Zde jsem začal mít pochybnosti, proč je tato strategie vůbec 3D, když neumožňuje ani takovou banalitu, jakou je korektní práce s kamerou. Přitom přehlednost je právě u trojrozměrné strategie jednou z nejdůležitějších vlastností, a tak jestli opravdu nechcete přijít o nervy, nezbude vám nic jiného než zvolit pevný stacionární pohled z nejvyšší možné výšky, který zajišťuje jakž takž dobrý rozhled po terénu. A aby toho nebylo málo, posun obrazu po povrchu mapy je pomalý až hrůza, kolikrát než jsem se stačil přesunout z jednoho místa konfliktu ke druhému, bylo více méně už pozdě. Taková samozřejmost, jako to, že si ukážu na minimapě místo, kam se hlavní pohled okamžitě přesune, zde nefunguje vůbec, stejně tak úplně chybí možnost nastavit si rychlost scrollingu.

Když už jsme u těžkopádného posouvání obrazu, nemohu si odpustit zmínku, že stejnou rychlostí se pohybují i veškeré jednotky, kterým navíc trvá věčnost, než splní jakékoli příkazy. Častokrát jsem si nebyl jistý, jestli označená jednotka vůbec přijala můj rozkaz, když pořád civí na místě. Nemusím snad zdůrazňovat, že nedostatky tohoto kalibru dokáží pěkně naštvat. Nemožnost cokoli si nastavit či nadefinovat ve mně vyvolává velice rozporuplné myšlenky. Opravdu se mi nechtělo uvěřit, že jediné, co mohu v této hře ovlivnit, je rozlišení grafiky a hlasitost zvukových efektů, vše ostatní je předem natvrdo nastaveno hrou samotnou.

Na druhou stranu AI, neboli umělá inteligence počítačového protivníka, zas tak katastrofální není. Nepřátelé mají různé taktiky, způsob jejich útočení tedy přímo závisí na rasové příslušnosti. Například když proti vám stojí Federace, zaujímá spíše pasivní přístup, naopak Klingoni spoléhají na hrubou sílu, takže je dobré být neustále ve střehu, a pokud se jedná o Romulany, rozhodně se vyplatí mít oči pořád na stopkách, protože jejich jednotky jsou vybaveny Cloak technologií (neviditelnost), a tak pro ně není problém z ničeho nic se nepozorovaně vynořit před vaší základnou.

Další, pro někoho nemilé překvapení se skrývá za volbou obtížnosti. Autoři totiž i tohle udělali po svém. V celé hře naleznete 3 kampaně (za každou rasu 1), a ty jsou předem rozděleny od nejlehčí obtížnosti po tu nejtěžší. Pro mě to sice až takový problém nebyl, ale to neznamená, že to nebude vadit ani ostatním. Nicméně máte tu další důkaz toho, co jsem popsal výše, nic si sami nenadefinujete. Jinak v rámci oněch tří kampaní budete mít možnost zahrát si dohromady 42 misí. Logicky z toho vyplývá, že za každou stranu jich musíte odehrát 14, což je docela nadprůměrný počet. To jsem si také myslel, ale jen do chvíle, než jsem zjistil, že pouze 4 mise v rámci jedné kampaně jsou jedinečné. Zbylých deset se totiž opakuje v každém tažení, takže ve zkratce řečeno, těch deset misí si prostě zahrajete během hry rovnou třikrát, útěchou pak může být, že aspoň vždy za jinou stranu. I když věřím, že tento nápad byl myšlen dobře, nedomnívám se, že je zas tak velká zábava hrát mise několikrát za sebou na úplně totožné mapě. Původní záměr autorů totiž spočíval v tom, že v jedné kampani byste například s Federací postavili základnu, Romulané by ji po změně stran měli za úkol obsadit a ve finále by ji Klingoni zničili. Opravdu hezká myšlenka, ale bohužel zůstalo pouze u ní, výsledkem je totiž tak trochu nudné válčení na stejných mapách.

Jedinou opravdu povedenou stránkou Star Trek: New Worlds je tedy pouze zvuk, který dosahuje hvězdných kvalit. Zvukové efekty a kulisy totiž byly poskytnuty samotným Paramountem, a tak jsou stejné jako ty, které můžete slyšet v seriálu. Rozhodně potěší, když uslyšíte tolik známý zvuk phaserů nebo identické poplachové sirény. Ještě větší lahůdkou je pak hudební doprovod, který si rozhodně nezadá s filmovým soundtrackem.

Celkem vzato, nadějně vyhlížející experiment 3D real-time strategie ze světa Star Treku, do kterého jsem vkládal své naděje, prakticky pohořel skoro ve všech směrech. Důvody jsou jasné – naprosté nezvládnutí základních veličin strategie a trojrozměrného prostředí. Také trochu podezírám vývojáře, že dokončení této hry víceméně pěkně odflákli. Je zde až příliš mnoho dětských nemocí, které by snad nebyl tak velký problém odstranit. Asi nejhorší vlastností je ono komplikované nastavení kamery a ovládání vůbec. Je to opravdu velká škoda, spousta Trekkies bude hodně zklamána.

Level Index: 6 z 10