V roce 1993 zabrousila společnost Absolute Entertainment poprvé do startrekového vesmíru a pro handheld Game Boy a herní konzoli NES vydala vesmírnou simulaci Star Trek: The Next Generation, kterou o rok později převedla s dodatkem The Advanced Holodeck Tutorial i na konkurenční handheld Game Gear. Jelikož se až na několik odlišností jedná o totožné záležitosti, rozpitváme si je pěkně pohromadě v jedné recenzi.

Nejprve se zaměříme na to, co mají všechny tyto verze společné, a poté se na skok vrátíme k tomu, co je navzájem odlišuje. Děj hry nás přivádí na Akademii Hvězdné flotily, kde musí kadeti v prostředí simulátoru prokázat, že mají na to stát se kapitánem skutečného vesmírného plavidla. K výcviku se přitom využívá podoba hvězdné lodě Enterprise, takže máte tu čest zastoupit slovutného kapitána Picarda a komandovat jeho všem dobře známou posádku. Výcvik začínáte jako naprostá nicka a postupným plněním úkolů se musíte prokousat nejspíš až k simulované hodnosti kapitána. Nejspíš proto, že jsme ani v jedné verzi nenarazili na žádný konec – hra nám jednoduše předkládala stále nové a nové mise, ale hodnost nám už dál nerostla. Takže budeme tiše předpokládat, že vaším cílem je dosáhnout hodnosti kapitána.

Jak už jsme v předchozím odstavci nakousli, hra se skládá z oddělených misí. Na začátku každé z nich vás kapitán Jean-Luc Picard informuje o vzniklé krizové situaci a sdělí vám, co se po vás vyžaduje. Možností se nabízí hned několik – musíte evakuovat posádku nákladní lodi, které hrozí protržení warp jádra, je zapotřebí dopravit včas velvyslance na určitou planetu, kde by mohl vypuknout válečný konflikt, dojde ke ztrátě spojení se vzdálenou hvězdnou základnou, k napadení odlehlé kolonie, útoku na nákladní loď nebo je nutné zničit asteroid, který se řítí směrem k obydlené planetě, evakuovat hvězdnou základnu, jejíž reaktor se může každou chvíli roztavit a našlo by se ještě několik dalších úkolů. Hra přitom tyto mise generuje náhodně, takže se zanedlouho ocitnete v situaci, že tento úkol jste už plnili, akorát v jiném sektoru, což může útlocitnějším povahám začít brzy vadit.

Když už víte, co vás čeká, musíte začít jednat. A to znamená interakci se simulovanou posádkou na můstku, kterou v této hře tvoří poručík Worf, nadporučík Data, nadporučík La Forge, náčelník O’Brien a komandér Riker. Každý z nich přitom zastupuje jednu z oblastí běžného provozu hvězdné lodě. Worf má na starosti ovládání štítů a zbraní, ke kterým patří fotonová torpéda a phasery. Data ovládá navigaci – létání mezi jednotlivými oblastmi vesmíru, jenž se v této hře dělí na šestnáct sektorů, dále pak senzory a manévrování směrem k oběžné dráze. Nikoho z vás nejspíš nepřekvapí, že Geordi La Forge obsluhuje strojovnu, konkrétně přesměrovávání energie a odstraňování škod. Miles O’Brien se pochopitelně stará o vše, co nějak souvisí s transportováním osob a nákladu, což je prvek, který se v startrekových hrách jako samostatná činnost moc neobjevuje (popravdě řečeno si teď nevzpomenu na jedinou další hru, ve které bychom se mohli zaobírat transportní konzolí, ale třeba mi už jenom neslouží paměť). A komandér Riker vám v neposlední řadě slouží k připomenutí cílů mise.

K některým činnostem se vraťme podrobněji. Manipulovat se štíty a rachotit zbraněmi není nutné v každé misi, protože při transportu jsou štíty spíše na překážku než k užitku. Ale když už na to přijde, tak většinou končí veškerá legrace, o tom si však povíme později. Nadporučíku Datovi můžete kromě místa určení mluvit i do toho, jakou warp rychlostí se k cíli vydáte. Vzhledem k tomu, že všechny mise jsou časově omezené, nenapadá nás jediný důvod, proč byste po vesmíru měli dobrovolně létat pomaleji než maximální možnou rychlostí, takže tento prvek trochu ztrácí své opodstatnění. Údaje ze senzorů – jinými slovy mapa oblasti, na kterou shlížíte shora – přijdou vhod nejen při určování pozice nepřátel, ale například i při hledání asteroidu blížícího se k nebohé kolonii. Samozřejmostí je možnost oddálit a přiblížit pohled na mapu a také přepínání mezi jednotlivými kontakty, čímž zjistíte kupříkladu to, jak na tom jsou po „zdravotní“ stránce vaši protivníci. Přibližovací manévr na oběžnou dráhu probíhá nám už známým způsobem, tj. průletem mezi označenými čtverci, který autoři zrecyklovali o rok později ve hře Star Trek: Generations – Beyond the Nexus, která tak zdaleka nejen kvůli tomuto prvku působí při zpětném pohledu jako slušná sebevykrádačka naroubovaná na filmovou licenci. S Geordim La Forgem se můžete pokusit posílit jeden ze tří „hlavních“ systémů (štíty, phasery, torpéda) tím, že do něho pomocí logického rychlíku přesměrujete více energie. Ve velmi podobném duchu pak můžete také nahodit systém, který během boje zkolaboval. Při těchto minihrách je vaším úkolem provést energii bludištěm obvodů do požadovaného místa na opačném konci. Utrpí-li Enterprise během boje nějaké závažné poškození, můžete rovněž určit, kterému systému se budou opraváři věnovat přednostně. O’Brien může pomocí své konzole přenášet náklad či osoby z Enterprise i na její palubu a v případě, že na loď proniknou nepřátelští záškodníci, je může transportérem poslat tam, kam patří. A opět na závěr William Riker, který vám nejen připomene, co máte dělat, ale také vás informuje o to, jaké je právě hvězdné datum a kdy vám vyprší lhůta pro úspěšné splnění mise.

Bojování je nejen nejvyužívanějším prvkem v této hře, ale už tradičně i tím, co vás dokáže nejsnáz nadzvednout ze židle. Je pochopitelné, že s rostoucí hodností se zvyšuje i obtížnost všech prováděných úkonů (oživování lodních systémů nebo manévrování na oběžnou dráhu nevyjímaje) a zatímco jeden protivník vám příliš vrásek na čele nenadělá, s kapitánskými frčkami jsme proti třem nepřátelům téměř pokaždé ošklivě pohořeli. Při absenci radaru si jednoho nebo dva protivníky, k nimž patří Ferengové, Romulané a Talariané, ještě pohlídáte, ale když se na vás sesypou naráz tři, tak nevíte, kam se dřív vrtnout, a dřív nebo později se vám nepřátelská plavidla zavěsí za záda, odkud je těžko přetěžko setřesete a odkud vás svou palbou nakonec udolají. Vaší jedinou pomocí je v takovémto případě to, že vás zvuk odpáleného torpéda upozorní na blížící se hrozbu, které se můžete pokusit vyhnout zběsilým manévrováním, a pak už jenom čekáte, jestli se ozve zásah, nebo kolem vás vystřelené torpédo proletí a zmizí kdesi za nejbližší hvězdou. Stejně tak zamrzí, že na první pohled nepoznáte, kterého protivníka máte načatého, a když se vám výhledem mihnou tři ferengští Nájezdníci, tak honem nevíte, za kterým se vydat. Ze záporů bychom však mohli jmenovat i dál: V některých misích je vaším úkolem chránit napadený objekt (nejčastěji nákladní loď či hvězdnou základnu) a přitom se vám snadno stane, že se ve víru boje dostanete tak daleko od tohoto objektu, že vám zmizí i z maximálně oddáleného pohledu na mapu, což docela zamrzí, obzvlášť pokud víte, že u něho zůstal ještě jeden protivník, který ho teď nemilosrdně drtí. A aby toho nebylo málo, tak – nejspíš kvůli omezenému počtu ovládacích tlačítek na původních strojích – můžete v jednu chvíli buď jenom zrychlovat a zpomalovat, nebo pohybovat s výhledem do stran, takže se vám občas ruce zapletou a stane se, že místo prudkého obratu vlevo a odpálení fotonových torpéd požádáte Rikera o hlášení.

Poměrně svěžím prvkem jsou úkony spojené s transportem nákladu a především osob. Obzvlášť když vás tlačí čas a kolonisti pobíhají zmateně po planetě a ani na chvíli nepostojí. S rostoucí obtížností jich samozřejmě přibývá a jsou čím dál tím zběsilejší, takže se jejich nahánění může občas změnit v noční můru. Práci vám navíc komplikuje to, že cíle nemůžete přenášet v libovolném pořadí, ale musíte vždy přenést ten, který máte určený, takže v takovém případě musíte nechat na holičkách kolonistu, který vám utíká před očima, a zamířit na druhý konec vytyčeného prostoru pro někoho jiného. Celkově si ale myslíme, že právě tahle část je na celé hře nejzábavnější, třebaže se i ona časem omrzí.

Ve verzích pro NES a Game Gear se objevuje i několik dalších úkolů a také Klingoni, kterým například Ferengové ukradnou loď a vaším úkolem je jim ji zase zabavit a navrátit původním majitelům, nebo Klingoni loajální Durasovic rodině přepadnou federální loď, kterou musíte zachránit před zničením. V těchto verzích se také vyskytuje poměrně zajímavý úkol, při němž musíte nepřátelskou loď pouze ochromit a následně z ní vytáhnout nasazeného agenta nebo uneseného federálního důstojníka. Další z novinek je převážení zdravotnických potřeb nebo potravin z jednoho místa na druhé, kde hrozí propuknutí epidemie či hladomoru. Jinak můžeme prohlásit, že se po stránce ovládání a celkového vyznění jedná o totožné produkty.

V čem se však všechny tři verze liší, je celkem pochopitelně vizuální zpracování. Záměrně nepíšeme audiovizuální, protože zvuky i hudba jsou ve všech případech totožné a po čase začnou mírně lézt na nervy. Grafika je však to, co od sebe hry na jednotlivých platformách na první pohled odlišuje. A tak zatímco na Game Boyi si hráči museli vystačit s černobílým provedením v rozlišení 160x144, Game Gear nabídl ve stejném rozlišení barevnou paletu a Nintendo Entertainment System v tomto ohledu všechny trumfnul rozlišením 256x240 bodů, samozřejmě s podporou pro barevné zobrazení. Přesto není určení vítěze v tomto směru tak snadné, protože každá verze má něco do sebe. Černobílé zpracování na Game Boyi nepůsobí zase až tak nepatřičně, jak by se mohlo zdát, a hrát v této podobě nám vůbec nevadilo. NES nesporně těží z vyššího rozlišení a ostrého podání všech grafických objektů, kdežto verze pro Game Gear využívá zase toho, že přišla až o rok později, takže se do ní vývojářům podařilo nacpat i několik animací navíc. Jako například přechod na warp a výstup z něho, úvodní intro obrazovku s Akademií Hvězdné flotily nebo animaci toho, jak Enterprise míří do doku kvůli opravám. Asi nejzajímavější nám na tomto srovnání přijde to, jak se autoři postavili ke zpracování planet, po jejichž oběžných drahách kroužíte. V každé verzi totiž vypadá tato situace dočista jinak. Ostatně posuďte sami – připravili jsme pro vás takové menší názorné srovnání toho, o čem byla v tomto odstavci řeč.

Nu a tím bychom mohli tuto recenzi uzavřít. Star Trek: The Next Generation – The Advanced Holodeck Tutorial určitě není nějakým zářivým herním skvostem, který nesmí chybět ve sbírce žádného pravověrného fanouška, přesto může posloužit jako zajímavá exkurze do minulosti, při níž zjistíte, co všechno se tenkrát dělalo – nebo muselo dělat – jinak, než je zvykem v dnešních hrách jako Bridge Commander nebo Legacy.